2008-10-7

Obchod, záchod a tak vůbec...
Chtěl bych, v prvé řadě, všechny varovat, že jakékoli postavy, místa a události jsou dokonale smyšlené, maximálně minimálně inspirovány reáliemi dnešního světa. Neberte proto nic z následujícího příběhu vážně, jestli to bude jen trochu možné...

Bylo chladné odpoledne, 2. říjen, odpolední říjen a říje čas... Blabla bla (: To podstatné je, že jsem se sebral a šel do obchodu — jak maminka přikázala — a přihodilo se mi něco nevídaného. Posuďte sami...

"Dělej, Zeldo, utíkej, ať tam jsou ještě nějaké rohlíky!" volala za mnou maminka, sotva jsem opustil dveře. Kopl jsem vzteky do šutru, co ležel nejblíž — zapomněl jsem si doma Hapalsona a tím pádem jsem byl ochuzen o min. 20 minut poslouchání uši-ničící a mozek-vymývající, přesto úžasné metalové hudby. Slunko bylo zalezlé, mrholilo, krapet foukalo — moje oblíbené počasí. Přemýšlel jsem, jestli vůbec stihnu oddíl — a to mi zabralo celou cestu až do obchodu.
Podle lístku jsem měl koupit dvanáct rohlíků, pár čínských polívek a dvě kila brambor. Přibral jsem si jednu "ruskou zmrzlinu", ať pořádně vymrazím bacily v krku, a odebral se zaplatit. Vše proběhlo bez zásadních komplikací (jen se mi povedlo zakopnout na rovné kachlované podlaze naší úžasné samoobsluhy) a zanedlouho poté jsem opouštěl obchod, spokojeně lízaje smetanovou zmrzlinu ukrytou mezi dvěma oplatkami.
Najednou se z tašky ozvalo: "Franto? Kde to sakra jsme?" a odpověděl druhý, jaksi... lepší hlas: "V prdeli. V tašce. A teď nás zežerou..."

—- < Sága o bramboru Františku Bramborovi — část meziherní druhá: Obchod, záchod a tak vůbec > —-
Nejprve se mě chopila... ne, kecám. Lekl jsem se, a to tak, že pořádně. Pak se mě ale chopila zvědavost a otevřel jsem tašku. To, co jsem uviděl, mi už nikdy nikdo neuvěří — a ani já tomu tak docela nevěřím. Vypadali jinak, než jsem si je představoval, pořád to ale byly brambory. Resp. bramboři. Dvě ručičky a dvě nožičky (každý) z klíčků a na hlavě každý jinak dlouhé a jinak barevné klíčky. Přesto to ale byli oni — mí vybájení hrdinové François Brambor a jeho věrný přítel Lukáš Lilek. "Chvilku vydržte, chlapi," řekl jsem jim překvapeně a pokračoval jsem v cestě domů, nevěřícně kroutíce hlavou.
"No to je dost," přivítala mě maminka. "Vybal, cos' koupil a pak dělej co chceš..." Moc dobře věděla, že mám oddíl.
Začal jsem vybalovat. "Mami, můžu..." nevěděl jsem, co říct. "Můžu si tyhle dvě brambory nechat? Strašně se mi líbí..." Dokončil jsem myšlenku, maminka na mě upřela nevěřícný pohled.
"A ty jsi teď co? Nějaký bramborfil či co?" zeptala se s úsměvem.
"Ne, ale... prostě mi něco připomínají..."
"Ne, nemůžeš si je nechat. Půjdou do guláše, jako všechny ostatní..." odbyla mě. "Ale jestli chceš, můžeš se s nima rozloučit," dodala se smíchem.
Samozřejmě, že jsem nabízené šance využil a vzal obě brambory s sebou, do mého zabordeleného pokoje. "Hoši, máme tady 'emergency'," řekl jsem jim. "Maminka se rozhodla, že půjdete do guláše," uvedl jsem vše na pravou míru, upřímně a... tak trochu s lítostí. "Buď něco vymyslíme, nebo přijdu o dva úžasné a oblíbené hrdiny. Takže, vy dva, co teď?"
Ozval se, kupodivu, Lilek: "Ty, Zeldo... A co kdybysme..." na chvíli se odmlčel, asi nejdřív musel ukecat sám sebe, "co kdybys nás odsud dostal? Nějak... nenápadně..."
To ve mě probudilo dva pocity — zvědavost a posměch. "To se ti řekne, blbý brambore..." odvětil jsem se smíchem, pak ve mně ale hrklo. "Promiň. Jak bys to chtěl udělat?"
Pro změnu se chytil François: "A co záchod? Hm?"
To ve mně něčím hnulo. Nápad to nebyl vůbec špatný, tak jsem jej zvážil ještě jednou. Kolečka v mé hlavě se se skřípěním začala točit a pracovat, pár cvaknutí a plán byl na světě. "Franto, Lolku. To půjde... Spláchnu vás do záchoda a vy... z toho vyváznete živí... Ale nebude to hezké, nebude to vonět a už vůbec... zašpiníte si slupky."
Sborově odvětili: "A co jako?" Pokračoval pak jen František: "Co je lepší? Zašpinit si šlupku, která se dá umýt, nebo skončit jako patnáct kostiček mezi buřtama a červenou vodou, překořeněnou, ale dobrou? Vím, že ti buřtguláš chutná, ale... bude ti muset chutnat i bez nás. Jdem do toho!"
"Dobrá tedy," řekl jsem. "Spláchnu vás záchodem. Vypadnete ve stoce asi dvacet metrů po domem a budete se muset dostat... domů." Pak mi svitlo, další interview mohlo být na světě: "Kdeže to vůbec bydlíte? A jak jste se sem dostali?"
"Zeldo, víš ty co? Jestli to přežijem, pošlem ti mail. Platí?" Nezbývalo mi, než souhlasit. Sebral jsem tedy oba brambory-smolaře a vyrazil na záchod, drže se za břicho a předváděje průjem.
"Sbohem, zeleninoví přátelé," zašeptal jsem, aby mě někdo náhodou neobvinil ze schizofrenie nebo podobné kraviny. "Hlavně dobře doputujte a dejte vědět, jak dopadla cesta a vůbec — jak jste se sem sakra dostali..."
Obě brambory zamávaly a seskočily do mísy. Zamával jsem, levou rukou, a pravou už jsem tahal za splachovadlo...

Oba zmizeli, ani se po nich nezaprášilo. A já teď píšu tenhle příběh a napjatě čekám na mail, který mi osvětlí, co se ten den vlastně stalo...

—- < TBR (to be revived) > —-

—- < x.x > —-
Vsuvka je to malá, ale přesto doufám, že se bude líbit. Slibuju, že mail mi jednou dojde... Neříkám kdy, ale určitě dojde... Jen bohové vědí, co mají v Palvu za připojení... A jiní bohové vědí, co mají za lubem...
—- < ^.^ > —-

Komentáře

xD (El =) - Mail - WWW) Vloženo 14.10.2008, 09:53:55
Dokonalé Zeldi. Akorát mě mrzí. . . Ten konec. . . Prostě jsem četla a hltala a pak už byl konec. Napiš delšííííííííííííí xD

---

Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: