2008-03-28

... a paty. - povídky
Možná infikován nedávným přečtením nemálo povídek jistého geniálního britského spisovatele, možná touhou po dlouhé době něco napsat, jsem usedl za klávesnici, najel si do Bloguje a začal psát... Nemusí vám to dávat smysl - vsadím se, že až se zítra probudím, nebude jej to dávat ani mě... A jestli tam nějaký najdete, budu jen a jen rád, když se o něm dozvím...

Budu psát, jak mi to pod prsty přijde... A to i přesto, že zrovna teď se mi moc nechce - najednou, nevím, kde se to ve mně vzalo... Začínám v půlce příběhu a končím někde za ní - začátek a konec není k mání... A je na vás, jak si to domyslíte, vymyslíte, vyložíte... Jak mi to pochválíte či pomluvíte... Je mi to... jedno - jde jen o smršť slov, možná hádek, mečů, nábojů... Kdo ví, kam se...

Najednou se mi nějak nechce. Nohy ztěžkly, meč na zádech se pomalu začínal stávat nepříjemnou zátěží. Ale jednou jsem vyšel a hodlám taky dojít. Pohladil jsem Katty — v pouzdře u pravé nohy jí bylo vždycky nejlíp, strašně nerada řvala.
Měl jsem si ten poslední polibek víc užít, napadlo mě nemístně. Při dalším kroku jsem zakopl a strž vedle skalní cestičky byla najednou o výšku mých očí blíže. Zaklel jsem tak, jako bych nikdy neřekl, že to dokážu, a zároveň jsem si neskutečně oddechl.
Už to není daleko, chlácholil jsem se — a taky že ne. Za další zatáčkou se mi otevřel pohled na horské sedlo — zatravněné a zastavěné domy. Mezi nimi jako mravenečci pobíhali lidi — a ty všechny jsem měl, podle toho, co jsem si usmyslel — zabít. Možná to ještě přehodnotím, ale pochybuju, že až se Rickova hlava rozprskne po tom jeho nablýskaném kanclu, bude mě z Dragon's Gap někdo ochotný pustit živého. Ani jsem nevěřil, že se mi to povede — ale kdyby to vyšlo, mám ještě celý seznam, se kterým si potřebuju vyřídit účty.

Pár kroků k cíli chybělo mi,
pak noha uklouzla a já jak němý
si připadal — řval jsem a řval
když do hlubin padal.

Oči jsem otevřel, myslet začal,
ač téměř bez zranění, hlava prázdná,
jméno své nevěděl, úmysl zapomněl
a po okolí se do večera motal...

Až když se začalo stmívat, povedlo se mi sebrat pár racionálních myšlenek a oprostit se od hledání sebe — nic jiného jsem snad ani při tom bloudění po okolí hledat nemohl. Napadlo mě prohmatat kapsy pádem otrhaných džín a vesty -našel jsem sirky, krabičku s náboji do revolveru, který se mi houpal u pasu a... sirky! blesklo mi hlavou. Sundal jsem ze závěsu na zádech meč divného tvaru, položil na něj revolver a začal běhat po okolí, hledaje nějaké dřevo vhodné na podpal. Povedlo se a za chvíli se okolním porostem rozlezl šedý dým — přišel čas pro větší dřevo. Když jsem se vracel k ještě nezaloženému tábořišti, upoutala mou pozornost nemilá věc — totiž všude okolo byl les a na zemi... spadané větvičky — ssuché jako troud, pravděpodobně počasím. A právě po jedné takové větvičce oheň vyšplhal na její kamarádky a...

S mečem v ruce a revolverem zpátky v pouzdře jsem utíkal od ohnivého pekla. Snažil jsem se hasit, ale málo platné — dokonce i vesta tam zůstala — s dírama od ohně by mi stejně moc platná nebyla. Po deseti minutách běhu bylo peklo daleko za mnou, ale iluze o jeho samovolném zhašení jsem okamžitě zahnal. Po dalších dvou jsem doběhl na kraj lesa — před mnou ležela obrovská pláň, nalevo pás hor a napravo... kraj lesa s plání vedle.

Cestou skrz pláň velkou jsem se vydal,
najít paměť ztracenou já jsem hodlal.
Po noci plné cest k městu jsem dorazil,
okamžitě poté jsem se s kulkou v břiše
z něj
vyplazil...

Tiskl jsem ruce na hruď a nemohl jsem uvěřit svým očím, rukám, bolesti někde uvnitř a ...


S řevem, zpocený a se slzama v očích jsem se probudil. První, co mě napadlo, bylo: Zatracené PC hry. Pak jsem si ale uvědomil, že tohle nebyl příběh nikoho z hrdinů jedničko-nulových světů. Tohle nebyl příběh žádného z hrdinů, které jsem znal. Nevěřil jsem, že sny dokáží předpovídat budoucnost — tehdy ještě ne.
Zapnul jsem zlořečený nástroj zkázy a když se jeho větráky rozezvučely známým zvukem, mé prsty se rozeběhly po klávesnici. Strejda G. pomohl najít "Dragon's Gap" — resp. "Dračí sedlo". To místo nebylo od mého bydliště vzdáleno ani sto kiláků, proto jsem nastartoval své Audi a vyrazil — vyzbrojen foťákem, který jsem dostal od své zesnulé ženy Katty, a notebookem koupeným v pekelné akci — za což dostal na oplátku jméno archanděla Gabriela.

Byl jsem tak vyklepaný, že jsem úplně zapomněl na ukazatel stavu paliva. Když se Audi, podle GPS, zastavila tři kilometry od cíle, za značného úsilí jsem jej dotlačil za krajnici a zamknul, notebook hodil do batohu a foťák pověsil v pouzdře k pasu. Cesta byla v těch místech stějně špatně sjízdná a doufal jsem, že v Sedle najdu benzínku a někoho ochotného mě za pár zelených papírků hodit zpátky k autu.


Nemám už sílu dál psát... Neříkám, že je to o něčem, nemuseli jste to číst — nikdo vás nenutil. Pokud mi něco budete vyčítat, musíte pochopit, že se vám zasměju...

Příště se budu víc snažit... Psal jsem co mě napadlo, to bylo dneska špatně... Možná to příště bude lepší, kdo ví...

Skončilo to bez hlavy...

Komentáře

(Afro - Mail - WWW) Vloženo 31.03.2008, 21:37:09
Promiň, Zeldí, nemám sílu to číst.

---

Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: