2007-05-10
Slohovka - plivníkaka Pokus o stvoření něčeho smysluplného.. Reportáže.. Na volné téma... Takhle to dopadlo...
Bitva na pláních Kirith-Nag tak, jak ji zapsal Harald, potulný pěvec
Napětí z nadcházejíci bitvy bylo v lidském městě Goreth, ležícím ani ne půl hodiny cesty na koni od kilometr široké pláně Kirith-Nag — jediném průchodu Hraničním pohořím, tvořící tak bránu do říše lidí — cítit už dva dny předem. Vojáci si užívali, mnozí z nich naposled, hospodští a majitelé jiných pochybných podniků vydělávali, a přesto bylo celé město zahaleno závojem strachu. Pokud by se spojeným silám bezmála všech lidí Říše nepodařilo armádu orků a jiných stvoření, vthrnuvších do tohoto světa snad ze samotného Pekla, zastavit, znamenalo by to konec Říše tak, jak ji známe. Z toho ale vojáci, žoldáci, rolníci ani běhny strach neměli. To, co děsilo celou Říši byl počet zelených kůží — tři na jednoho vojáka, takže tucet a tři tisíce. Den před bitvou promluvil král Aliwolf ke všem lidem, kteří jej chtěli poslouchat. Říkal, že do bitvy pojede společně s vojáky a postará se, aby zelenokožci zmizeli, nebo sám zahyne. Když si klekl na jedno koleno a sklonil hlavu, aby slib zpečetil, provolalo mu slávu pět tisíc zdvižených mečů a o pětistovku více hlasů. Ráno před bitvou se všichni nebojovníci sbalili a vyrazili na jih, do města Atyr — města obtaženého hradbami — aby tam čekali na zprávu o výsledku bitvy. Buďto posla s glejtem oznamujícím vítězství, nebo prchající armádu, kterou v Atyru doplní městská hlídka a zbytky vojsk, které na Kirith-Nag nestihnou dojet.
Odhad rychlosti tahu armády Pekel byl celkem přesný, díky čehož lidská armáda čekala na Pekelné pláni v pravý čas. Všem svíraly břicho křeče strachu, ale nikdo se neotočil a neodjel. Hrdinně stáli a čekali na nepřítele. Jako první se rozezvučely tětivy lidských lučištníků — to když se zelená a černá masa přiblížila na dostřel. Nepřátelé padali pod ocelovo-dřevěným deštěm jako zralé hrušky, ale pořád jich bylo moc. Více než moc. Šiky lidských lučištníků se rozestoupily a pustily před sebe kopiníky. Ti se rozběhli, seřazeni ve třech řadách a tvoříc z hrotů kopí takřka neprostupnou zeď. A podobná zeď se potom vytvořila z mrtvol skřetů, což ale nebyli nejhorší protivníci v nepřátelských řadách. Do hry se mezitím vložila jízda — objížděla přední část nepřátelského vojska z boku a snažila se jim zabránit odbočit od původního směru. Do této doby se vše obešlo beze ztrát na straně lidí. U skřetí hradby se mezitím šlo na meče — lidské dlouhé a rovné, občas nějaká šavle žoldáka kdysi sloužícího u jezdectva, proti zahnutým čepelím zelenokožců. Rady nepřátel, alespoň ty první, pomalu ale jistě řídly. Bohužel — podobně to vypadalo na straně lidí, i když zatím jeden mrtvý člověk s sebou vzal tři až pět skřetů. Král Aliwolf a jeho synové Kiril a Sirael bojovali přímo u zelené hradby, díky čehož se morálka lidských vojsk držela hodně vysoko. Nikoho ani nenapadlo, že by mohli bitvu prohrát. Zatímco pěšáci bojovali vepředu a jezdci kryli strany, lučištníci neustále kropili řady nepřátel hustou ocelovou sprchou. Nečekaný zvrat ovšem nastal, když se k bojujícím řadám skřetů začali přidávat i dvoumetroví orkové. Přitom se odkudsi vynořili skřetí jezdci na vrrcích a pustili se do lidské jízdy. Přestalo to vypadat tak nadějně, do té doby, než padl král Aliwolf. Oba jeho synové zvedli meče a zařvali s takovou silo, že do všech ostatních bojovníků lidské strany jakoby se nahrnula nová síla. A ocelový déšť nepřestával — jenom díky tomu se dařilo většině pěšáků přežít — místo tři na jednoho mohli stát v řadě a držet dva na jednoho. Dvoumetroví zelenokožci se ale zdáli být nevyčerpatelní, což byla jedna z jejich obrovských výhod. Lidé se museli v prvních řadách střídat. Zničehonic ale uprostřed vznikla trhlina, čehož zelené kůže využily a rozsekli tak lidské vojsko na dvě poloviny — jedna čítala asi tři sta mužů a druhá dvě sta — každá v čele s jedním Aliwolfovým synem. Čert ví jak se nakonec podařilo orkům obklíčit obě poloviny — vojáci se postavili do kroužku a bojovali dál. V té době lučištníci zahodili luky a rozděleni rovněž na dvě poloviny vytvořili cosi jako klín, který zasekli do zad nepřátelům, kteří na ně díky bohům zapomněli. Jízda mezitím zlikvidovala jezdce na vrrcích a bránila — se ztrátami, samozřejmě — přísunu posil do boje proti obklíčeným polovinám armády. Klíny nasekly kruhy orků a ve dvou řadách je rozevíraly. Pěšáci jim pomohli a nakonec se bitva dostala zpět do řady. V této chvíli vycházely počty přibližně jeden na jednoho, včetně lidských jezdců. Ti zezadu objížděli řadu orků a posílali je na smrt. S každým padlým orkem ale padl nejméně jeden pěšák. Pak se lidské armádě nějak podařilo zatlačit na kraje řady a uzavřít v kruhu orky — v té době lidští jezdci sesedli z koní a přidali se k bojujícím pěšákům.
Bitva byla tedy vyhraná. Konečné ztráty byly kolem patnácti tisícovek zelenokožců a čtyř tisícovek lidí, včetně krále Aliwolfa a jeho syna Siraela. Poslem vyslaným do Atyru jsem byl já — pokrytý šrámy a svou i cizí krví. Kůň po mém příjezdu padnul. Ve městě se spustil radostný povyk, rodiny vojáků se vydaly naproti vítěznému vojsku. Vojáci si v Atyru odpočinuli a druhý den se vydali do lesů kácet stromy, ze kterých potom postavili monumentální pohřební hranici, kterou postavili na celou šířku Kirith-Nagu. Říká se, že od té doby na hranici lidské říše dohlíží čtyři tisíce duchů v čele s králem Aliwolfem a princem Siraelem.
Napsané na papíře to zabralo asi... vlastně jsem to ještě nedopsal, ale asi dvě a půl stránky A4, okraje 2,5cm a 1cm...
Hlavní věc ale je, že se to chystám poopravit, neboť jsem při psaní "na ostro", tedy ve škole, objevil pár nesrovnalostí a logických blbin... Stay tuned
.: poslal darthzelda
2007-05-10, 21:42:00
Komentáře
Přidání komentáře...