2006-04-26

Střípky ze Zaphielova života - povídky

tento výtvor jsem stvořil k prvnímu výročí Zaphielova života, nebo spíše smrti... upozorňuju, že místy může být trochu... hnusný... doufám, že mě omluvíte, ale jinak to fakt napsat nešlo...


Začal jsem mávat rukama. Trochu chaoticky, ale oproti začátkům se to lepšilo. Na prstech se mi začala tvořit mrňavá ohnivá kulička. Nebýt deště, který se objevil odnikud, by z ní byla veliká ohnivá kulička.
"Ale ale. Zaphieli, Zaphieli," ozvalo se za mými zády. "Jak vyvoláš ohnivou kouli v dešti? Měl bys to umět, už jsi tu dost dlouho."
"Ano, mistře. Příště to bude lepší."
"To si piš, že bude. Teď poď na večeři, ať nám neumřeš hlady. Slyším, jak ti kručí v břiše."
Sebrali jsme se a šli, mistr mi po cestě vysvětloval, co jsem kde dělal špatně.

"Zaphieli, po svém pětiletém studiu na půdě našeho řádu jsi ukončil výcvik a stal ses tak našim členem. Tvým úkolem je vyjít do světa a vymýtat zlo ze všech koutů, ve kterých jej spatříš. Pokud s tímto souhlasíš, poklekni a polib posvátnou půdu."
Udělal jsem, jak mistr řekl. Pak jsem povstal, uklonil se a odešel se zpakovat. Sice jsem byl členem řádu, ale na půdu akademie můžu znovu vstoupit teprve poté, co budu umět tolik, abych mohl vyzvat jednoho z pěti mistrů na boj na život a na smrt.

"Polibte nevěstu," rozlehlo se chrámem jednoho z mnoha bohů tohoto kontinentu, na kterém jsem se po dlouhém putování usadil.
Otočil jsem se k ženě vedlě mě, sundal z jejího obličeje závoj a políbil ji.
"Miluju Tě," zašeptal jsem jí.
"Nekecej," řekla a kousla mě do ucha. Zašklebil jsem se na ni a políbil ji znova.

Kouzlit bez gestikulace a artikulace je složité, ale když máte dostatečnou motivaci...
Před chvílí jsem se probral z bezvědomí a uviděl, jak se na ní střídají. Na mojí milované ženě. Pouta ruply, roubík opustil má ústa o vteřinu později. Objevila se kolem mne modrá zář, signalizující že jsem právě dočerpal síly na maximum. Telekinezí jsem si přivolal meč a začal kolem sebe rozsívat smrt jako oni předtím semeno.
V tomhle stavu bych byl schopen porazit celou armádu, takže sedm vojáků mi nedělalo problém. Zastavil jsem se před hrabětem.
"Za tohle budeš pykat!" řekl mi. Má modrá záře mezitím pohasínala, jak jsem síly upouštěl do éteru. Na boj proti tomuhle... stvoření... jsem moc sil nepotřeboval.
"Počkejte, pane hrabě," řekl jsem schválně tak, aby oslovení "hrabě" znělo co nejvíc jako výsměch, "za co budu pykat? Za to, že jste vtrhli do mého domu a znásilnili mi ženu? Za to, že jsem se bránil? Nejen sebe, ale i ji?"
Na třicetiletého vypadal až moc zaraženě — člověk by řekl, že třicet let ho naučí. Asi nenaučilo. Chvíli se tvářil zaraženě jako prdy a pak se na mě rozběhl, s taseným mečem. Šílenec. Když ho nenaučilo uplynulých třicet let, mohly ho naučit poslední dvě minuty.
Ale šermíř byl zručný. Rozhodně lepší, než na jakého vypadal. Po nedlouhém boji nicméně padl na zem, s jizvou na tváři. Neměl jsem důvod ho zabíjet, ale možná jsem to měl udělat.
"Padej!" zařval jsem. A on padal.

Vracel jsem se z města. Když jsem spatřil náš dům, jeho dveře byly otevřené, což mě překvapilo. Tedy — ne otevřené dveře, ale to, že v nich nestála Maia, má žena. Shodil jsem vak s nakoupenýma věcma a rozběhl se domů. Mé nejčernější obavy se v ložnici splnily.
Maia ležela naznak na posteli, sukni vyhrnutou a pod hlavou tmavě rudou kaluž. Zatmělo se mi před očima, hlava se mi zatočila.
Vzal jsem ji do náruče, nehledě na čistotu mého obleku. Vynesl jsem ji ven, opatrně, jakoby ještě žila, jsem ji položil na zem a pomocí telekineze postavil ze střešních trámů hranici.
Nepršelo, přesto jsem měl ve tváři mokro. A to pořádně. Byl jsem trhán na dva kusy. Z jedné strany vztek, z druhé rozum.
Zvedl jsem svou mrtvou ženu a položil ji na hranici. Naposled jsem ji políbil na tvář, pak mou dlaň obalil oheň a hranice vzplála. Seděl jsem před ni, dokud nezhořela do posledního polínka. Hořela do dalšího rána. Jednu větší ohnivou kouli jsem hodil na dům, ze kterého jsem si předem vytáhl svůj bojový plášť, odlehčený meč ukovaný v naší akademii a kamenné srdce na koženém řemínku — dárek od ženy.
Opět se mi rudě zatmělo před očima a vsadil bych se, že záře, která mě teď obklopovala, byla rudá.
Nikdo se mi nemohl postavit do cesty. Kdo tak udělal, už nikdy nic jiného neudělal.

Komentáře

(Květuš - Mail - WWW) Vloženo 18.10.2007, 13:31:30
Z toho jde mráz po zádech...(myšleno v dobrém)

(susi - Mail - WWW) Vloženo 09.06.2007, 21:26:56
trochu sekane, trochu kostrbate, chaoticke ale inak naozaj pekne:) sice neviem ci rozumies co myslim, nehovoriac o tom, ze je to po slovensky:P

---

Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: