Neexistují impotentní muži, existují jen nešikovné ženy.  --  Massary

2006-04-6

"štěně2" - povídky
pokračování povídky Štěně... Ezechielova první mise...

pokud vymyslíte nějaký vhodný název, napiště jej prosím do komentářů... budu vám velice vděčný...

věnováno Víle...


Průvod lidí s holemi, vidlemi, pochodněmi a dalšími zbytečnostmi došel k propasti. V jeho čele šli dva pořízci, kteří drželi v provazech ženu. Na zádech měla černá křídla. Její havraní vlasy se chvěly jako ve větru, přestože bylo bezvětří.
Když se průvod zastavil, z davu se vynořil farář a začal: "Chceš něco říct, než tě shodíme..? Omluvu, nebo tak?"
Čarodějnice odpověděla: "Ne."
"Dobře," řekl farář a otočil se na pořízky: "Proveďte."
A ti čarodějku shodili...

Hned jak začala padat, vyvolala malé ohýnky — nejjednodušší kouzlo bez gestikulace, ovládané jen slovy — aby přepálily lana, kterými byla svázaná. Pak jen roztáhla křídla, chytila vzestupný proud větru a za chvíli byla zase nad propastí. Když jejím směrem vylétlo pár pochodní a troje vidle, naštěstí pro ni se netrefily, vzlétla trochu výš.
Dalším z jednoduchých kouzel si zesílila hlas a promluvila: "Vy jste si vážně mysleli, že něco takového na mě stačí..? Příště mi dejte roubík. Příště komukoli dejte roubík. Já se s váma párat nebudu, nestojíte mi za to. Chci po vás ale jednu věc výměnou za váš život — zavolejte sem nějakého Lovce z Vatikánu."
S těmito slovy odlétla.


Miluju ranní rozcvičky. Zrovna jsem dostřílel zásobník z Deserta, když mi někdo zaklepal na rameno. Otočil jsem se a namířil mu pistol, spíš kanón, na obličej. Prázdný zásobník zachránil Helsingovi život. Úsměv na jeho tváři naznačoval, že právě na tohle čekal.
"Pojď se mnou, mám pro tebe práci. Tvoji první," mrkl na mě a vyšel ze střelnice směrem ke svojí kanceláři. A já za ním, jako ocásek.
"Zavři," vybídl mě, když jsme vstoupili do jeho kanceláře. Ještě nikdy jsem tu nebyl. "Přijímačky" byly jinde, poslední testovací mise taky. Helsingův kancl pro mě byl jedna velká neznámá. "A posaď se, ať mi neodneseš spaní. Já noční můry totiž miluju," dodal.
Posadil jsem se, nebo spíš rozvalil, do pohodlného, kůží potaženého křesla. Podezříval jsem jej, že je kouzelné, protože se vytvarovalo do mi naprosto vyhovujícího tvaru. Helsing zasedl do podobného, akorát za svůj bytelný dubový stůl. Možnás e obával útoku — stůl byl opravdu kvalitní, na chvíli určitě i neprůstřelný.
Na zdech byly zavěšené vitríny se zbraněmi, zaujala mě jeho rychlopalná kuše — systém se hodně špatně popisuje, jen zásobník podobný protáhlému bubnovému je jasný. Helsing odkašláním naznačil, že by rád promluvil.
"Takže," začal, vzal si sušenku, pochroustal ji a pokračoval, "potřebujeme tě v jedné německé vesničce. Prý se tam splašila čarodějnice. Volal farář, že prý ji hodili ze srázu a ona jim frnkla... Prostě měla křídla. Ale předtím než frnkla řekla farářovi, že nám má zavolat. Zajímavé, nemyslíš?" dokončil a vzal si další sušenku.
"To jo... Ještě zajímavější mi přijdou ty křídla. Ty nemůže mít sama od sebe. Studoval jsem něco takového — jakou měly barvu?" odpověděl jsem.
"Nevím. Farář se na detaily jaksi nespecializuje. Je to důležité? Protože já křídla nestudoval."
"Pokud by měla netopýří nebo podobné, zaručeně je nejvyšší čarodějka — nezáleží jestli dobrá nebo zlá, prostě nejvyšší. Kdyby byly peřnaté, je to pro změnu Padlý anděl — ti jsou většinou zlí. Nějaké detaily kromě barvy křídel?" Ničemu jinému, než křídlům jsem sice nerozuměl, ale i tak by se to mohlo hodit.
"Žádný mrtvý. Buď je dobrá a nebo hodně zlá a vybije je potom. Ale to se nedá jednoznačně určit — ženská psychologie je trochu o něčem jiném..."
"Máte pravdu. Kde to je?"
"Nějaký zapadákov v jižním Německu, asi dvacet kiláků od Mnichova. Hexendorf, nebo tak."
"OK. Půjdu. Máte pro mě ještě něco?"
"Proč mi vykáš?"
"Nevím. Asi proto, že se nadřízeným od přírody vyká..."
"Tak mě ber jako kámoše, co měl tu čest postavit se na žebříčku hodností trochu výš než ty. Pude to?"
"Určitě."
"Ale připijem si až potom," usmál se Helsing, "protože s alkoholem v krvi řídit nemůžeš. Můžeš jít. Hlavně ji přivez. Živou nebo mrtvou."
Zvedl jsem se a zamířil do své komnaty, jinak se tomu říkat nedá — dojem kazí jen hi-fi věž a plexisklem prosklená skříňka se zbraněma. Jinak je zařízení opravdu skromné — postel ani dobrá ani špatná, prostě akorát na vyspání, jedna skříň a sportovní taška u nohou postele. Tu jsem sebral a přešl ke skříňce se zbraněma.
Odemkl jsem zámek a začal si vybírat výzbroj. Nic extra tam nemám.. Sbalil jsem Deset Eagle, ráže 0.50 palce, v černém provedení, dvě klasické Beretty, vzor 92, jednu těžkou kuši s optikou a zásobníkovým systémem — vynález nějakého chytráka tady ve Vatikánu -, a katanu, moji nejoblíbenější chladnou zbraň. Vzal bych si i vrhací nože, ale nějak s něma neumím.
Na černé triko jsem si navlíkl postroj pro lehké tasení křížem a zastrčil do něj beretty, na opasek pověsil pouzdro i s pouštním orlem a na záda do závěsu katanu. Kuši jsem povolil lanko, složil ji(ano, i tohle umí) a vložil do tašky. Strašně nerad bych přišel o svůj život, navíc mi něco říká, že v tom nebude jen jedna čarodějka.
Ze speciálního šuplíku ve skříňce, magicky odstíněném — díky talismanu na krku ho vidím jen já, jsem vzal další protimagické talismany — pokud patřila k nejvyšším nemusely pomoct, ale mohly mi dát aspoň trochu času. Skříňku jsem zavřel, zamknul, sebral tašku a vyrazil do zbrojovny pro munici.
Za deset minut jsem vcházel do garáže s taškou v ruce. V té byly úhledně po zásobnících poskládány náboje. Nesl jsem si stříbrnou i obyčejnou munici, šipky do kuše jen stříbrné. Svým nově přiděleným vozem jsem ještě nejel. Vím jen, že stojí v boxu 12.
Když jsem k zmiňovanému boxu došel, byl mi vyražen dech. Uviděl jsem Hammera, klasického Hammera v civilní úpravě. Vyzkoušel jsem klíče — pasovaly, taky aby ne. Uvnitř byl mp3 přehrávač, v kufru soustava beden, která by dokázala ozvučit malé hřiště, možná i stadion. Hodil jsem tašku na zadní sedačku, vybral si dva zásobníky do orla a čtyři do berett a zavěsil je do pouzder na postroji, katanu si sundal a opřel ji o sedadlo spolujezdce, na to jsem si odložil klobouk, kabát jsem si nesundával — s policií by mohly být problémy, kdyby viděli můj arsenál(katana se obkecá). Protáhl jsem se a strčil klíček do zapalování.
Motor zaburácel, já na GPS systému, kterého jsem si všiml právě teď, nastavil destinaci na Hexendorf, pustil si jedno z CD ležících na palubovce a vyjel z garáže.

Cestu popisovat nebudu, nic zvláštního se nedělo. Asi v poledne druhého dne mi po cestě na Mnichov GPS vyhodilo, že mám zatočit doleva na polní cestu a hodilo hlášku: "No more informations available." Tak teda pěkně děkuju. Vyhodil jsem blinkr a sjel z cesty. Hammer byl v naprosto skvělém stavu. Tlumiče výmoly krásně zvládaly a já tak v klidu jel celkem vysokou rychlostí.
Po asi deseti minutách cesty jsem ucítil náraz. Okamžitě jsem zabrzdil a vylezl z auta. Před čelní maskou ležel muž. Jeho hlava byla zvrácena do podvně zvráceného úhlu, takže i když ležel na břiše, díval se na mě. Najednou mrkl a vrátil si hlavu zpátky. Zrovna se vzepřel na rukou, když se jeho hlava rozprskla pod nárazem půlpalcového stříbrného náboje magnum. Vrátil jsem se do auta a přemýšlel o tom, co jsem zrovna viděl.
Nahlas jsem si řekl: "Co to, sakra bylo?" Samozřejmě, že jsem neočekával odpověď. Ta ale přišla.
"Nemrtvý," ozval se ženský hlas ze zadního sedadla. Jedině předchozí zkušenost s Helsingem zachránila ženě život. "Nebuďte tak hrr," dodala ještě. Ruku s desertem jsem ale nesklopil.
"Kdo jste?"
"Myslím, že je slušné, aby se muž představil první," řekla a pak, jakoby mi četla myšlenky, dodala: "Samozřejmě. Pokud nenajde ženu sedět na zadním sedadle svého auta poté, co srazí... Co to máte za myšlenky..? Já jsem Tyrre. A ty musíš být Lovec, kterého jsem si zavolala."
"Ezechiel," představil jsem se, stále míříce orlem na její spanilý obličej.
"Ale no tak, Ezzi, nebuď tak chladný. Po cestě na mě stejně mířit nemůžeš. A já ti to všecko vysvětlím," řekla.
Mám talismany, pomyslel jsem si.
"Já vím," četla si dál Tyrre. "Sice slabé, ale na chvíli tě ochrání, navíc nemám potřebu skončit mimo cestu — moje štíty zase tak moc nevydrží."
Sklopil jsem desert a odložil jej na palubovku. Motor zaburácel a Hammer se pomalu rozjel po cestě do Hexendorfu.
"V prvé řadě," začala Tyrre, "nejsem čarodějnice, ale kouzelnice, to aby bylo jasno."
"To je jedno, mám za úkol vás přivézt živou nebo mrtvou."
"Á, Helsingova výchova. Tak proč jedeš do Hexendorfu? Neřekl ti náhodou, abys nejdřív prověřil situaci?"
Zapátral jsem ve vzpomínkách. "Nic takového neříkal."
"Tak si to aspoň myslel. Navíc: po tom, co ti řeknu zjistíš, že tady stejně máš trochu víc práce, než sis původně představoval." Na chvíli se odmlčela očekávaje z mé strany nějaké otázky. Pak mi jich pár položila ona.
"Jak dlouho jsi u Lovců?"
"Asi tři ro-oky." Auto trochu nadskočilo. "Pasovaný Lovec jsem asi tři dny."
"Áha. Tak to bude tuhé, čekala jsem někoho zkušenějšího."
Řekl jsem jí o své přijímací misi. Poslouchala, pak odpověděla: "Upír pátého řádu je nic proti tomu, proti čemu budem stát my. Ale je vidět, že nějaké zkušenosti máš. Možná i přežiješ."
"Co kdybyste přestala blbě kecat a začala vyprávět tu pohádku. Můj pouštní orel se nervozitou chvěje. Já koneckonců taky."
"Máš pravdu. Takže... Byla jedna matka a ta měla dvě dcery. Sakra, fakt to zní jako pohádka. No nic. Ty dvě dcery se jmenovaly Tyrre a Alitha. Jméno matky není důležité. Co důležité je je to, že všechny tři byly kouzelnice, čarodějnice nebo cokoli řekneš. Každopádně: Alitha byla mladší, zato ctižádostivější. Chtěla ovládnout svět. Zabila svou matku a vytratila se. Tyrre se jí v tom snažila zabránit, ale co naplat, byla lepší. A tak jsem ji dvěstě let držela na uzdě, aby neudělala něco špatného. A teď to udělala. Někde vyhrabala staré knihy o nekromancii a vyvolává si nemrtvou armádu. Já ji chci zabít, ale vím, že samotné se mi to nepovede. Nejde tady o mě nebo o sesterskou nenávist. Tady jde o celý svět."
"Klišé," řekl jsem. "Ale prověřím to."
Trochu jsem přidupl plyn a pustil si trochu hudby trochu hlasitějc. Takže jsem po polní cestě jel místo 20 km/h šedesátkou a auto místo na výmolech nadskakovalo v rytmu bassů. Tyrre to nevadilo, ozvala by se...

"Zpomal," řekla Tyrre, když jsme byli před vesnicí. Když si v mojí hlavě přečetla, že nemám rád rozkazy, dodala: "Prosím... A radši vypni tu hudbu."
"Jóó, když se pěkně poprosí..." ztlumil jsem hudbu a zpomalil na rychlost chůze.
"Musíme ke kostelu. Sestřička zapomněla na to, že na svatou půdu nemrtví nesmí. Třeba tam najdem nějaké spojence."
Zamířil jsem ke kostelní věži, čnící nad město jako jediný vlas na hlavě starce.
Když jsme k němu dorazili, poslal jsem Tyrre otevřít vrata a když jsem do nich vjížděl, hleděla na mě hodně udiveně.
"Přece si ho nenechám zničit. Pěšky je to do Vatikánu nadlouho," pokrčil jsem rameny. V kostele nebyla ani noha.
Zazvonil jsem na zvon, Tyrre mezitím zavřela vrata, nechala otevřené jenom malé dvířka. Nezbývalo nic jiného, než čekat..

"Promiň, jak jsem se k tobě chovala, Ezzi," řekla zničehonic Tyrre. "Byla jsem celou dobu nějaká divná. Nevím, co to do mě vjelo."
"Není co promíjet. A taky není proč," řekl někdo ve mě. "Pokecáme pak, někdo přichází."
A opravdu. Ve dvířkách se objevila první postava — farář. Jakmile uviděl Tyrre, vytáhl růženec. A když spatřil Hammera, celý zrudl. Ukázal jsem mu znamení Lovců vytetované na levém předloktí. Růženec schoval, ale jeho barva zůstala rudá.
"Promiňte, velebný pane, ale kdybych přišel o auto... Sem ty potvory nesmí..." omluvil jsem se mu. Natočil hlavu v očekávání. Tyrre mu tedy povyprávěla celou pohádku o dvou sestrách.
"Vy jí věříte? Vždyť je to čarodějnice!"
"Kouzelnice," opravila jej. Věnoval jsem jí vyčítavý pohled a ona se jen usmála a pokrčila rameny.
"Věřím, protože jsem jednu z těch nemrtvých potvor potkal. Tedy já ne, ale čelní maska mého auta by o nich mohla sepsat esej."
"Dobře," odpověděl. Jeho barva se pomalu vracela k normálu. "Ale co chcete dělat?"
"Jdeme ji najít. Po vás potřebujeme, abyste tu zůstal a sbíral zbloudilé ovečky."
S těmi slovy jsme se vytratili. Já s celou svou výstrojí, Tyrre jenom s rukama. Jí budou ale stačit i ty.

"Víte, kde bysme ji mohli hledat?"
"Samozřejmě. Jenom pojď za mnou. Spíš mě ale zajímá, jestli už máš nějaký plán."
"Uvažoval jsem o... No... Možná kdybyste ji na chvíli zaměstnala a oslabila její obrany, já bych jí pak poslal šipkou z tohohle," poklepal jsem na kuši na zádech, "do země mrtvých."
"Dobrý plán. Jinak to asi nepude. Mimochodem, Ezzi, proč mi vykáš?"
"Protože starším osobám se od přírody vyká."
"Tak se na to vykašli a ber mě jako kámošku, která měla to štěstí zůstat mezi živými o trochu dýl. Pude to?"
"Ok. Ale nemůžu... ti... říkat Tyrre, zní mi to blbě. Co třeba..."
"Proč ne? Je to podobné," opět si četla v mé hlavě Tyrre. "A ani to nezní špatně. Terry..." Chvíli to převalovala na jazyku a kývla hlavou.

"V téhle jeskyni by měla být," řekla Tyrre a ukázala na jeskyni. "Schovej se tady, já jí pošlu překvapení." Roztáhla křídla, párkrát máchla a zastavila se.
Lehl jsem si, nabil kuši a optikou pozoroval Tyrre. Vylétla do výše asi deset metrů, začachrovala rukama a pomalu se před ní vytvořil planoucí nápis: "Ahoj, sestřičko" který pak vlétl do jeskyně.
Chvíli jsem neslyšel nic, než foukání větru a vlastní srdce. Pak se ale z jeskyně ozval řev ne nepodobný zvířecímu. Tyrre instinktivně uhnula a kolem ní proletěl její vlastní nápis sbalený do ohnivé koule. Dvě vteřiny po něm se ve vzduchu objevila čarodějka celá v bílém,a to včetně vlasů a křídel.
"Co tu chceš?" zeptala se Alitha.
"Zničit tě. Už mám tvých temných čar až po krk," odpověděla s klidem a chladem v hlase Tyrre.
"Já a temné čary? Vím, že tu někde je. Lovče, podívej se na mě a na ni — která z nás vypadá víc na nekromantku?"
Tyrre pravděpodobně zamrzl úsměv na rtech, ale byla ke mě zády, takže jsem to nemohl říct stoprocentně. Zdání klame, pomyslel jsem si.
"Není tak blbý ja si..." a dál už Tyrre pokračovat nemohla. Alitha se už očividně dál hádat nechtěla, kolem Tyrre prosvištěla ohnivá koule. Nekromantka v momentě odhodila veškeré maskovací kouzla — byla Tyrre hodně podobná, jen křídla měla... neměla v nich díry. A taky měly trochu jinou barvu. Na sobě měla černou róbu, upravenou pro křídla, zatímco Tyrre měla rifle a černou mikinu. Mezi křídly byla bílá lebka.
Tyrre vyrazila do protiútoku. Chvíli se přetlačovaly silou, potom si starší sestra uvolnila jednu ruku a hodila po své protivnici bílou kouli. Ta se jednoduše vyhnula a protože její sestra tlačila jen jednou rukou, přidala na síle. Tyrre zapraštělo v ruce a nebýt stříbrné šipky, která těsně minula nekromantčinu hlavu, určitě by spadla. Těsně vedle mě dopadla ohnivá koule, tráva se vznítila. A padaly další. Odkulil jsem se bokem, Tyrre si mezitím vyléčila ruku a opět zatlačila na svou sestru.
Uvidíme, jak si poradíš s tímhle, pomyslel jsem si a vystřelil z orla. Mířil jsem přesně, ale kulka si to asi nemyslela — prolétla kolem ní a vracela se k Tyrre. Obě sestry uvolnily jednu ruku a tlačily se silou a přetlačovaly se o kulku. A to byla ta chvíle, kdy jsem měl zasáhnout já. Věděl jsem, že jestli minu, bude to Tyrre šeredně mrzet. Neminul jsem. Prostřelil jsem temné čarodějce křídlo, ona povolila oba proudy a začala padat k zemi. Dopadla na zem, ve vazech jí křuplo. Ale pořád žila.
"Pojď sem, sestro," zařvala a zakuckala se krví. Tyrre přistála vedle ní.
"Prosím. Chci se s tebou... roz... rozloučit." Mluvit jí dělalo velké problémy. "Dej m... dej mi pu... pusu, prosím..."
Tyrre se k ní naklonila a políbila ji na čelo. A to byla hodně velká chyba. Přelévání sil z jedné do druhé šlo skoro vidět. Chvíli jsem čekla, sám nevím na co. Pak ale Alitha konečně zemřela — se stříbrnou šipkou mezi očima. Rozběhl jsem se k Tyrre.
"Tyrre, jsi v pořádku?" Ležela na zemi, měla velice bledou barvu. Ale dýchala.
"Ne.." zachraptěla, "ale budu. Na co jsi čekal?"
"Nevím," odpověděl jsem popravdě. Pokusila se postavit a povedlo se jí to.
"S dovolením," řekla a sáhla mi na čelo. Nic se nestalo. Zamávala rucema a nakreslila do vzduchu nějaký znak. Opět nic. "To není..." řekla a omdlela.


"Ezzi?" ozval se kouzelničin ochraptělý hlas ze zadního sedadla.
"Vítám tě mezi živými," odpověděl jsem, oči stále upíraje na cestu před sebou.
"Kam to jedeme?" To, že je v mojem Hammeru jí došlo.
"Myslel jsem..."
"Tak to jsi myslel správně. Myslíš, že mám nějakou šanci?"
"Určitě," řekl jsem a doopravdy si to myslel. "Jenom se asi budeš muset naučit žít bez kouzel. Helsing z tebe bude mít radost."
"Starý dobrý Vatikán..."
Nevěděl jsem co tím myslela a taky jsem se na to zeptal. Možná by i odpověděla, kdyby zase neupadla do bezvědomí.

"Tyrre?" řekl Helsing místo pozdravu.
"Zdravím tě," odpověděla Tyrre.
"Já taky," nemohl jsem si odpustit. Ale ani jeden mě nevnímal.
"Už je to pěkně dlouho.." řekl Lovec.
"To jo.. Poslouchej..." a vylíčila mu náš příběh.
Helsing napjatě poslouchal a když skončila, řekl jenom: "Proč ne? Dejte si odchod. Ezzi, ty se u mě stav na debrífink a co se týče tebe, Tyrre, zabydli se a ráno se stav. Ezz tě odvede do tvojich "komnat." Viď, Ezzi?"
"Kam..?"
"Vedle tebe je, pokud vím, volný kvartýr. Vem ji tam. A pak ji vem na prohlídku. Debrífink zas tak nespěchá. Padejte," řekl s úsměvem. Nic jsem nechápal.
Když jsme opustili kancelář a mířili do Tyrreiných nových komnat, zeptal jsem se: "Co..."
"Nic tak, jak to myslíš," nenechala mě domluvit. "Jednou ti to řeknu."
A pak už jsme se bavili jenom o každodenních zbytečnostech, jako třeba kam jí zmizely křídla a jestli nezajde na večeři. Zdejší kuchyně nebyla tak špatná... A zadara, kdo by to nebral.
.: poslal darthzelda 2006-04-6, 19:26:00


Komentáře

(Dariel - Mail - WWW) Vloženo 27.09.2007, 21:34:14
Úžasné,jen malá poznámka.Nepíše se Hammer ale Hummer



Přidání komentáře...
Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: