2006-03-22

Zatím bez názvu - povídky
škoda popisovat... to se musí přečíst... to jsme tak jednou hráli dračák...


Bylo nebylo, žili byli dva kámoši od dětství — Newim a Pavel. Newim byl ve svých dvanácti letech, nic si nepamatujíc, nalezen místním hraničářem, který ho naučil řemeslu a dal mu nové jméno. Pavel bydlí ve vesničce nedaleko a odmalička byl dobrý s mečem — cvičili si to s vyřezávanýma mečema. Nedávno starý hraničář zemřel a Newima to přestalo doma bavit, tak se s Pavlem rozhodli, že půjdou do světa. Srub opravili, aby, až se vrátí, měl Newim kde bydlet. Pak sbalili svých pět švestek — jídlo na týden, rezavý meč Pavlův a Newimovu okovanou hůl, šipku z černého dřeva, která zbyla po hraničářovi, pár pochodní, kapsy si nacpali léčivýma a halucinogeníma bylinkama(to kdyby se večer nudili) a vyrazili.
Skončili u kováře. "Gutten tag!" ozval se mrňavý kovář, avšak trpaslík to nebyl. Byl v okolí znám tím, že si na něj hraje.
"Tak tak, pane kovář," odpověděl Pavel. "Heleďte se — mám tady chránič na ruku a chtěl bych se zeptat, co mi za něj dáte."
Kovář vzal chránič do ruky, na chvíli mu okem probleskl zájem, chtíč, či co, ale ani jeden z dobrodruhů si toho nevšiml. "Zwei měďky," řekl nakonec.
Newim otevřel naplno ústa, ale na nic se nezmohl. Pavel přikývl. Kovář si náloketník schoval a vysypal na pult tři měděné. Pak s hlasitým "Dopr" jednu vzal a hodil zpátky do měšce.
"A pak bych chtěl na tuhle násadu," sundal Pavel ze zad násadu na koště z červeného dubu, "udělat za ty dva měděné hrot."
"U Grungniho, junge, nebuď böse, aber za ty dvě měďky kann ich vykovat für dich maksimálně das, no, špici. Bez zpětnejch háčků und ostatních prkotinek."
Newim opět otevřel hubu, tentokrát by se mohl vsadit že šlo slyšet, jak na zem narazila jeho spodní čelist. Pavel opět přikývl. Věděl, že s Olafem Holou bradou by toho moc neukecal.
Hoši společně očumovali Holého bradu při práci, v jejich přítomnosti se mu viditelně nedařilo, každou chvíli bouchl vedle a doprovázel to velice peprnými nadávkami. Za půl hoďky skončil a s hlasitě oddechujíc vydal klacek s kovovým hrotem na milost a nemilost našim dvěma dobrodruhům.
Jak hoši opouštěli kvárnu, poslali za sebou do éteru pár ještě peprnějších nadávek a pak začali Olafa pomlouvat. Dokonce přemýšleli o vypálení kovárny. "Šak on na to sakra doplatí," ukončil dohady Newim.

"Kam pudem?" ptal se Pavel, když opouštěli palisády vesničky.
"Druid(tak všichni říkali hraničáři — možná proto, že ho to štvalo — "Druidi sou elfi a maj špičaté uši! Připadá vám snad, že bych měl špičaté uši?") mi kdysi dávno vyprávěl, jak mu jeden jeho pacient ze sna vyprávěl o jeskyni, ve které není něco tak úplně v pořádku. Má to být kousek ocaď na západ," odpověděl Newim. Pak z nudy nakopl kámen a trefil chudáka veverku, co stála u stromu a civěla na ně. "Aspoň nebude nuda..." A zívl, jakoby chtěl poslední větě dodat nádech... bůhvíčeho.
Pavlovi nezbylo než souhlasit. Newim vytáhl z batohu papír a tužku(jo, tohle už znali) a začal vypočítávat, kterýmže směrem je západ. Byly čtyři hodiny odpoledne, takže slunko bylo na západě, tak si zjistil sever a podle severu západ. Chytrý kluk, no ni?

Po dni cesty se Pavlovi začala zdát nějak dlouhá, tak se zeptal Newima, co u Druida znamenal "kousek". Newim odpověděl, že vzdálenost, jaká se dá ujít, aniž by to člověka přestalo bavit.
"Ale mě to už nebaví," naštvaně odpověděl Pavel. Newim dodal, že pokud je lidí víc, nesmí to bavit žádného z nich. Pavel ho zkopl na zem a začal do něj kopat...

Za půl hodiny to přestalo bavit i Newima — kdo by chtěl furt dostávat do držky, a tak se stalo, že uviděli oheň. Kolem něho seděli tři lidi — dva muži a jeden žena. Pavel s Newimem se dohodli, že tam půjde Pavel sám, protože se dokáže ohánět mečem a Newim zůstane a bude ho krýt Klackem(tak pojmenovali svou násadu od koštěte). "A ne že mě trefíš do nohy!" zakončil Pavel rozmluvu.
Pavel tedy šel. Když tam došel, všichni tři se zvedli a dali ruce na jílec meče. Pavel je uklidnil a zeptal se, jestli je tam místo. Když se ho zeptali kdo je, řekl prostě "Dobrodruh". Všem se viditelně ulevilo a dovolili mu sednout si k nim. Pak tlachali o blbostech.
Nás ale zajímá, co dělal Newim? Po chvíli zkoumání lesa(přece jenom má citlivější smysly) uviděl v křoví nedaleko od ohně malou postavu s kuší nebo něčím, co ji hodně připomínalo. Vydal se tedy lesem, jak nejtišeji dovedl(je přece hraničář) směrem k postavě. Asi za dvacet minut se dostal těsně za ni. Přiložil jí k ledvinám Klacek a slušně a spořádaně pozdravil. S postavou(teď už v ní Newim poznal gnóma) to viditelně trhlo, ale jazyk držel za zuby. Nakonec Newim prozradil svoje jméno, gnóm na něj sice čuměl jak na devátý div Světa, ale byl zticha. Prý tu hlídal. Pak se zeptal, jestli náhodou není lovec odměn či hlav. Hned si ale zacpal pusu a tvářil se: "tak, teď se mnou kámoši zatočí, řekl sem moc". Newim ho ujistil, že lovec není a pak se jej gnóm zeptal, jestli může sundat ten klacek za jeho ledvin. Newim se začervenal, což mu prd pomohlo, poněvadž ve tmě toho, jak známo, moc vidět není. Pak spolu, jako staří braši, odešli k ohni.
Když spolu dorazili, odpověděl gnóm na tázavé pohledy jeho společníků lehkým zakroucením hlavou. Na Pavlovy a Newimovy dotazy "kde se tu berou" odpovídali, že prý "kvůli nám zavřeli v nedalekém(nyní už víte, co to znamená) hospodu a tak nás chcou všichni vidět na oprátce". Pavel s Newimem si domysleli, že tam asi byla nějaká rvačka.
Až v matném, leč dostatečném světle ohně si Newim všiml udělátka na gnómově kuši — měla z boku cosi, co "dělá natahování zábavnějším a navíc ho to ulehčuje tak, že by kuši natáhla i mladá holka", chvástal se gnóm. "Za dvě stovky měděnejch je tvoje, hochu."
"A to je mám ukrást?" Odpověď doplnil Newim pokrčením ramen. Všichni se rozřehtali. Pak se řeč stočila k tomu, co budou dál dělat a oni že neví. Když se zeptali Newima s Pavlem, odpověděli: "Tu je nuda. Chcem dobrodružství." Tak jim parta řekla, že kousek odtud, prej asi dvě hodiny, je nějaká hodně divná jeskyně. "Jo, to je ta, co ji zrovna hledáme."
Pak se asi do dvou ráno(prostě dlouho do noci) bavili o ničem a pak šli spát. Ráno si popřáli hodně štěstí a rozešli se. Naši hrdinové směrem k jeskyni, parta směrem dopryč.

Přesně jak parta předpověděla, za dvě hoďky byli u jeskyně. Budiž tedy. Rozžehli pochodeň a vykročili do chřtánu podzemní nestvůry. Chodba byla pořád rovná, když byla nějaká odbočka, většinou nebyla delší než deset metrů.
Oba už to přestalo bavit, když došli do místnosti. Byla ne-moc-široká, ale dlouhá. Kam pochodeň dosvítila nebyla ani noha. Pavel zaklepal Newimovi na rameno a když se na něj otočil, ukázal ke stropu. Tam byl bílý kokon. Až teď si hoši všimli, že kromě pravidelného ...kap... se ozývá ještě jakési, snad, klapání čehosi o kamennou podlahu. Newim zabodl pochodeň do škvíry mezi kameny a vytáhl svůj věrný Klacek(ten s kovovým hrotem, aby bylo jasno), Pavel tasil "meč".
Když tak stáli pět minut a nic se nedělo, zvedl Pavel ze země šutr a hodil ho do míst, odkud se ozýval zvuk. Ozval se zvuk, který se nedá popsat, a kroky(?) se začaly ozývat čím dál blíž.
Po chvíli se ve světle pochodně objevil pavouk. Slabé slovo... Gigapavouk. Jeho trup byl metr na dva(přibližně), s nohama dohromady čtyry. Zkrátka monstrum. 'Kdybych nebyl hrdina, asi bych se posral!' pomysleli si oba hoši svorně, ale nahlas to ani jeden neřekl, nechtěl tomu druhému prozrazovat, že svoje příběhy netvoří oni, ale nějaký vlasatec u klávesnice.
Newim, po té jedné myšlence, hodil Klacek, který se zabodl do krunýře toho Pavouka, ale to ho ještě víc naštvalo. Zařval v pavoukovštině nějaký pokřik a vrhl se na naše(moje) hrdiny. Mezitím stihl Newim přezbrojit z prázdných rukou na okovanou hůl. Pavel se na něj vrhl, povedlo se mu připravit pavouka o nohu. Pak na něj pavouk zaútočil a sekl Pavla po jeho noze. Ten bolestí pustil meč, a uskočil před pavoukovým dalším útokem. Pak do pavouka začal mlátit Newim. Před jeho útokem uhnul a znovu uhnul. Najednou pavouk zvláčněl a sesunul se na zem. Z oka mu trčel Pavlův meč, ten se vítězně šklebil. Pak jej vytáhl a otřel si jej o podrážku.
Newim sebral Klacek a pochodeň, pak s Pavlem zamířili do rohu, kde Pavouk cosi kutil. Našli tam nedodělaný kokon. Když jej roztrhli, uviděli tělo člověka, samozřejmě vysáté. U sebe měl zelený drahokam velikosti slepičího vejce, meč — o trochu horší než Pavlův(ten jej okamžitě zabavil) a kulatý štítek pobitý stříbrnými hřeby(ten taky zabavil Pavel). Když si kořist spravedlivě rozdělili, rozhodli se, že prozkoumají kokony na stropě.
Pavel jeden shodil mečem, byla v něm ovce. Newim nalezl ve svém kokonu, který strhl ze stropu Klackem, goblina, u něj krátký meč z modrého kovu s vlnitou čepelí(Pavel ať se zahrabe!) a kulové eso(to jako nic víc). V posledním kokonu(opět Pavlově) byla malá holčička, patrně hledala zatoulanou ovci. Až teď si Pavel vzpomněl na zranění, Newim to posypal jakýmasi bylinkama a obvázal provizorním obvazem z Pavlovy košile(protože on sám má halenu bez rukávů) a mohli jít.
A další místnost. Tentokrát se zvuk nohou ozýval dvakrát a mířil přímo k nim. Newim opět zabodl pochodeň do podlahy, tentokrát už spíše hlinité, a vytáhl Klacek. Pavouci byli menší než ten předtím, každý z dvojice si vzal jednoho. Newim neměl problémy, zabil jej Klackem. Pavel byl poraněn na pravé ruce a byl nucen pustit meč, v záchvatu zuřivosti vzal pavouka za nohu(mohl se vzpírat jak chtěl), dovlekl jej ke stěně a začal s ním o ni mlátit. Beze srandy. Když se přišel Newim podívat, držel Pavel v ruce jenom nohu, na zdi a zemi pod ní byla krvavá kaše. Kovář by řekl: "die Suppe!" Newim opět Pavlovi ošetřil ruku, dal mu žvýkat něco proti bolesti, aby udržel meč, ignoroval Pavlovo: "Jsem pták!"(v podzemí? debil jeden) a vyřezal svému pavoukovi břicho — jak jej to učil sám velký zhulený Pavel — za chitin se platí. Pak mohli pokračovat v cestě.

Cesta ale netrvala moc dlouho, po chvíli se totiž jeskyní rozlehl burácivý zvuk. Newim se lekl, Pavel se začal řehtat. Pak se ten zvuk ozval znovu, tentokrát jej Newim poznal, kručelo totiž v jeho břiše.
"Dopr já mám hlad!" řekl Pazhul a začal se hrabat v batohu. Newim si sedl na zem, hůl si položil vedle sebe a pochodeň zabodl směrem ven z jeskyně. Sice půjde vidět, ale on taky uvidí. Nakonec si vybalil jídlo a po chvíli se přidal k Pavlovu spokojenému mlaskání.
Po jídle nejen že byli nažraní, ale i unavení, tak usli.

První se probudil Pavel. Táhl ho za sebou přerostlý slimák. "Newime, vstávej!" zařval a díval se, jak se mu ruka vzdaluje od meče. Newim zvedl rozespale hlavu, ale nic neviděl, protože pochodeň jim mezitím zhasla.
Škrtnul, zapálil a viděl, jak řvoucího Pavla táhne pryč nějaký slimák. Vzal Klacek a rozběhl se za nima. Po slimejšově smrti do něj ještě chvíli bodal, pak se s Pavlem vrátili pro věci.
Pavel zjistil, že uklidňující bylinky vyprchaly, ale zranění téměř nebolí. Na ruku si nabodl, teda nasunul, štítek a do druhé vzal svůj věrný meč. Newim si hodil na záda Klacek s holí a do ruky vzal svůj nalezený modrý meč. Pak pobrali zbytek věcí, nebo spíš nejdřív pobrali věci, pak zbraně, nakonec vzal Newim pochodeň a vyrazili do ještě hlubší hloubky jeskyně.

Dlouho se nedělo nic zajímavého, až po Pavlovi zničehonic vyletěla šipka. Netrefila se. Oba dobrodruzi se podívali pod svoje hnáty a uviděli barevné dlaždičky, světlé a tmavé, seřazené do šachovnice. Pavel si zdvořile vyžádal od Newima jeho hůl("Naval hůl!") a proťukával první dvě řady dlaždic. Šipky létaly zboku ve výšce pasu, v první řadě na světlé, ve druhé na tmavé. Pavel si lehl na zem a plazil se. Newim sledoval, aby věděl jak na to. Když se Pavel dostal asi k desáté řadě, vylétla šipka shora a zasáhla jeho levou dlaň. S neslušným pojmenováním lehké ženy na rtech se přetočil nohama a hlavou ke stěně a na konec dlaždičkované chodby dorazil váleje sudy. Kupodivu neschytal ani jednu.
"Poď, srabe!" zařval vítězně, když se postail na nohy. Newim, následujíc jeho příklad, se celou chodbou sudovitě proválel. Rovněž neschytal ani jednu.
"Tohle je divný!" konstatoval Pavel.
"Máš pravdu, Pablo. Proč jsou v jeskyni šipky..? A ti pavouci mohli být hlídací. Dem dál. Ale opatrnějc!" přečetl Pavlovy myšlenky Newim. Ony to teda nejsou Pavlovy, ale moje myšlenky — pšt! To oni neví! Ne, samozřejmě, že Newim nečte myšlenky, to je jenom takový můj obrat když někdo přesně vystihne, co chtěl druhý říct. Tak teda pokračovali. Ale opatrnějc!

Opatrnost jim moc dlouho nevydržela, spíš naopak. Znovu se lekli až když Pavel stoupl do vody a uklouz — celý se vykoupal, včetně věcí. "Zas já!"
Bylo to jezírko s mírně zčeřenou hladinou a táhlo se asi deset metrů, pak končilo zdí, ve které, dva metry nad vodní hladinou, byla chodba. Vypadalo to ale, že se to dá podplavat, ve zdi byla díra tak dvacet čísel — když by dali pozor proplavali by s minimem mokrých věcí. Newim to okamžitě nadhodil a dav tento návrh přijal.
O dvě minuty později se močili nazí ve vodě, věci nad hlavou a šlapali vodu. Zprvu ani nemuseli — dno se svažovalo. Pavel plaval první, zrovna doplaval ke stěně. Řekl přes rameno, že to pude, pak se potopil a prošlapal s věcma nad hlavou skrz. Když z druhé strany řekl, že je to v klidu, proplaval i Newim.
Pak si zase lehli, mokré věci, moc jich nebylo, rozložili kolem a spali, a spali a spali a spali. Až do té doby, než je probudil hrozný zvuk. Naštěstí jenom Pavlovi kručelo v břiše. Když se přidal i Newimův žaludek, rozhodli se, že se nají a pak teprv budou pokračovat.
Jak řekli, tak i udělali. Za hodinu se cítili jako po hostině a pokračovali v cestě.

A šli. A šli.. A šli... A to jim mohlo stačit. Newim zašeptal: "Nech toho, bolí mě nohy!" zrovna, když jsem to chtěl udělat, tak jsem to udělal. Došli k místnosti. Kulaté. Uprostřed byl podstavec a na něm kamenná rozevřená ruka. Newim tam chtěl vejít, ale Pavel ho zadržel. Pak se slovy: "Dívej!" hodil dovnitř kámen. Trochu větší, samozřejmě, ne takový malý pišišvorek, kvůli kterého si tak maximálně rozbijete hubu, když na něj najedete na skatu. Ze zdi vyjely tři točící se čepele(já bych napsal brusky, ale ti dva neví, co to je!) — Jedna ve výšce kotníků, druhá pět čísel nad pasem a třetí v úrovni krku. Vyjely cik cak(to jako že z pravé strany vyjela vrchní a spodní a z levé prostřední).
Tak, právě přežili. Začali přemýšlet, ale rozhovor je moc dlouhý a sprostý na to, abych ho tu dal. Nakonec se dohodli, že úplně spodní čepel zablokují tím o-něco-horší-než-pavlův mečem(ten co našli v té místnosti s kokony) a Newim se prokutálí k ruce, do které vloží chitinový kruh(takový ten, co vyřezali z toho pavouka). A možná se i něco stane.
Jak řekli, tak i udělali. Pavel zabodl meč do díry, ze které vyjížděla spodní čepel a newim se začal sudálet(sudama kutálet) k ruce a podstavci. Když před ním a ní stanul, vložil do něj chitin. Právě včas, meč se totiž rozletěl na milion dvestětřicetdva tisíc šestsetpadesátosum kousků. A nesnažte se to zpochybnit!
Ruka chitin zmáčkla a čepele přestaly jezdit kol dokola. Newim vítězoslavně zařval, ale pak ruka začala chitin mačkat. Ten se začal pomalu roztékat. Newim ztrunl, ale Pavlovo "Padej!" ho dostatečně probralo. Stihl to zpátky tak tak...

Komentáře

---

Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: